DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

Naše plemena

    

Klub je složen z chovatelů, kteří mají ve svých chovech čtyři plemena. Jejich společným jmenovatelem je asi nejvíc zařazení do středních plemen a také poměrně malá početnost chovatelů. Názav AlHaDuBí je vlastně zkratka složená ze začátečních písmen plemen "aljaška", "havana", "durynský" a "bílopesíkatý".

Havana

Text použit se svolením váženého přítele pana Jiřího Schönfeldera v klubovém zpravodaji. Klub děkuje za velmi cenný text.

Havana patří k velmi starým plemenům králíků, které se na našich výstavách v menším či větším zastoupení objevuje již od roku 1908. První importérkou z Německa a také jejich chovatelkou u nás se stala ve výše uvedeném roce paní Marie Absengerová z Prahy – Košíř.
     Nyní něco k vlastnímu původu plemene. Toto zvláštní hnědé zbarvení u králíků vzniklo mutací, tedy náhlou změnou dědičných vlastností v Holandsku, když ve vrhu strakaté, hnědě divoce zbarvené samice se mezi jinými mláďaty objevil i párek hnědobíle strakatých mláďat, která měla hnědé oči se silně červeně světélkující panenkou. Samec byl následně křížen s ruskými králíky. Na černý odchov byl zpětně použit otec. Po tomto spojení se objevila již celobarevná hnědá mláďata s drobnějšími vadami v barvě, která byla vystavena na mezinárodní výstavě v Paříži roku 1902 pod názvem „igenské ohňoočky“. Podle jiných pramenů měl být samec použit i na krytí samic plemen tříslový černý, zaječí, modrý bevernský a jiných.
     Nechť je pravda na té či druhé straně buďme rádi, že tento zvláštní barevní ráz vznikl a udržel se až do dnešní doby. Nezávisle na zvířatech z tehdejšího Holandska vzniklo stejné zbarvení králíků i ve Francii. Což mimo jiné potvrzuje i Švýcarský standard, který hnědého králíka do svých standardů zařadil již v roce 1900. Krátce po vyšlechtění se projevovaly dva různé velikostní směry. Francouzský směr, stejně jako Švýcaři prosazoval králíky ve velikosti malých plemen, holandská zvířata byla o poznání těžší. Údajně francouzští chovatelé také pro nové hnědé plemeno zavedli název „havana“ a to proto, že krycí barva se nejvíce přibližovala barvě havanských doutníků. Dříve byl nazýván králíkem bobřím. Název plemena byl následně převzat i v dalších státech.
     Na prošlechtění havanských králíků měli nesporně velkou zásluhu i chovatelé z Německa, kde se toto plemeno objevilo v roce 1906 dovozem současně z Francie, Holandska a Švýcarska. Zvířata pro svou barvu získala značnou oblibu, a tak pro velké rozšíření tohoto plemena krátce po jeho vzniku byl v Drážďanech založen chovatelský klub s velmi širokou působností.
     Určitý rozmach chovu nastal i u nás v letech 1920 až 1930. Při probírání starších katalogů zjišťujeme, že například na výstavě v Brně v roce 1924, na které bylo vystaveno 98 králíků šestnácti plemen, byly havany zastoupeny 11 zvířaty jako druhé nejpočetnější plemeno za belgickými obry. Ani v pozdějších letech zájem o ně neustal, a tak v roce 1932 na celostátní výstavě v Praze bylo vystaveno 37 havan.
     Následně a zejména v průběhu druhé světové války zájem o tato zvířata, dobrá v barvě a použitelnosti kožky v přírodním zbarvení upadal. Po válce se jejich chov na krátko opět nepatrně rozšířil, o čemž svědčí čísla o registraci králíků z roku 1950. V tomto roce bylo u nás registrováno 1352 mláďat a havany se zařadily do žebříčku chovaných plemen na 14 místo.
     Dále vzhledem k nedostatku cizí krve opět dochází k poklesu nejen chovných zvířat, ale i kvalitě odchovů. Jako příklad mohu uvést brněnskou mezinárodní výstavu holubů v roce 1956, kde do expozice králíků bylo přihlášeno 8 havan, bohužel vystaveno jich bylo jen 6 a dost žalostný byl i výsledek klasifikace 90, 91, 92 a 3x 93 bodů.
     O mnoho lepší to nebylo ani o 6 let později, opět v Brně r. 1962. Tehdy bylo vystaveno 23 havan a jejich hodnocení dopadlo takto: 9x I.cena, 12x II.cena a 2x výluka. Zvířata měla především nedostatky v krycí barvě, která byla mírně zašedlá včetně ojedinělých bílých chloupků. Vady ve tvaru těla se projevovaly ve formě laloků a mírně sražených zadků. I přes tyto problémy bylo jen několik desítek věrných, kteří se o zachování havan u nás zasloužili. Ze všech je možné jmenovat alespoň některé: A. Schops z Neratovic, J. Skuhra z Tetčic u Brna, a také dva posuzovatelé F. Vybíral z Tlumačova a V. Žoha z Hradce Králové, které v dalších letech úspěšně zastoupili Z. Hetfleiš z Hostinného, Z. Šiška ze Šternberka a další, i když již za lepších podmínek.
     Došlo k dovozu prvních Ha ze sousední Německé demokratické republiky, který organizoval Svaz a následně i k dovozu jednotlivými chovateli z výstav v Drážďanech a Lipsku. Tímto nastalo v chovech Ha podstatné zlepšení v kvalitě a nárůstu chovatelů, byť nepatrnému a tím i navýšení počtu zvířat. Již v roce 1971 byl ustaven klub chovatelů ještě pro další dvě plemena a to aljašky a králíky durynské. Klub bohužel krátce po založení chovatelům mnoho nedal. Teprve po rekonstrukci výboru se dostavily první výsledky a na CV mláďat králíků v roce 1979 ve Slavkově u Brna bylo vystaveno již 52 havan. Také kvalita zvířat šla mírně nahoru.
     Čtenáře bude jistě zajímat, co se u havan požadovalo z hlediska příslušných standardů u jednotlivých pozic. První Komzákův standard z roku 1922 jednoznačně hovoří, že králík havana patří k malým odrůdám o hmotnosti od 2,5 do 3,5 kg. Tvar těla je válcovitý s jemnou kostrou. Na barvu je stanoveno 40 bodů, a je požadována kaštanově hnědá, čím hnědší a sytější, tím cennější. Srážkou až 12 bodů se trestají jednotlivé bílé chloupky, rezavý nádech, světlejší prsa a běhy, uši nebo pírko. Výše uvedená hmotnost byla požadována po dobu 20 let. Od roku 1952 byla požadována hmotnost od 3 kg, ovšem na druhé straně až do roku 1967 se opět srážely body za hmotnost vyšší než 3,75 kg. Následně od uvedeného roku se hmotnost pohybovala od 3,00 do 4,25 kg., přičemž plný počet bodů byl udělován od 3,5 kg. Tato hmotnostní stupnice platila až do roku 2003. Barva je popsána jako svítivě čokoládově hnědá, čím intenzivnější, tím cennější.
     Standard z roku 1973 uvádí: barva krycího chlupu je na celém těle tabákově tmavohnědá s vysokým leskem. Od roku 1994-dosud je barva krycího chlupu a stejnoměrnost popsána takto: barva krycího chlupu je na celém povrchu těla tmavohnědá, lesklá, břicho je poněkud matnější (tato poznámka byla uváděna i v předcházejících standardech). Zvláštní důraz klademe na stejnoměrnost zbarvení, bez odstínových odchylek na různých částech těla. Oči jsou tmavohnědé se světélkující panenkou. Drápy jsou tmavě rohovité. Pozor na světlé oči a drápy.
     Pokud je uváděn požadavek standardu na barvu je nutné připomenout, že je třeba chránit tyto králíky před přímým slunečním zářením, které negativně ovlivňuje kvalitu zbarvení srsti. Srst je rovněž choulostivá i na moč králíků, která ji také znehodnocuje. Za nejlepší je považována barva po ukončení línání, což je zpravidla mezi 8 až 10 měsícem stáří. Bohužel někdy se i po přelínání objeví slabší rez, či šedě melírovaná barva téměř bez lesku, skvrnitá barva krycího chlupu a více ojedinělých bílých chloupků. Taková zvířata jsou však pro další chov bezcenná. Stejným způsobem postupujeme i při zjištění jiné nepřípustné vady. Je nutné si všímat i barvy očí a drápů, Rovněž pozor na barvu podsady, která má být sytě modrá, zasahující až ke kůži. Přípustná však je i nepatrně světlejší.
     Náš současný standard se přiblížil hmotnosti králíků požadované ve standardu EE. Při hmotnosti 2,75 – 2,99 kg se sráží dva body, 3,00 – 3,24 jeden bod a plný počet 10 bodů je udělován za hmotnost 3,25 – 4,00 kg.
     V posledních letech se zlepšila typičnost, ve které je hlavní důraz kladen na zavalité, válcovité tělo s velmi krátkým krkem. V převážné míře se nedá mnoho vytknout ani končetinám a hlavám. Ojediněle se vyskytují méně osrstěné a slabší uši. Z hlediska tvaru se ještě objevují volnější kůže a lalůčky u samic, a u obou pohlaví mírně vystouplé kyčelní hrboly a ojediněle mírný prošlap hrudních končetin.
 

Durynský

Text použit se svolením váženého přítele pana Jiřího Schönfeldera v klubovém zpravodaji. Klub děkuje za velmi cenný text.

Králík durynský je původem z Německa a patří mezi ta plemena, která více méně vznikla náhodně, nikoliv cílevědomým šlechtěním. Jeho začátky spadají cca do roku 1895, kdy ve svém chovu prováděl křížení několika plemen králíků chovatel David Gärtner, učitel ve Waltershausenu v Durynsku, které leží nedaleko našich hranic. Choval čistokrevné králíky stříbřité černé a ruské, kteří se mu zdáli příliš malí a tak ke křížení použil králíky obry (BO) a i tzv. lotrinské křížence Po delší době se narodilo mládě se zvláštní barvou a po přelínání i znaky podobné barvě kamzíka s temnějšími extremitami. Samec s těmito znaky, který vlastně vznikl mutací, byl v další úzké příbuzenské plemenitbě využit jako zakladatel plemene. Do šlechtění se následně zapojil i chovatel E. Piegsa. Chovatelská veřejnost králíky madagaskarového zbarvení s kamzičími znaky poprvé viděla na výstavě v Lipsku roku 1906, kde došlo k jejich vystavení pod francouzským názvem „chamois“, což v překladu znamená kamzík. Na této výstavě bylo doporučeno do šlechtění zapojit další chovatele a především se zaměřit na zlepšení krycí barvy. K uznání plemene a vypracování standardu došlo na výstavě v Hannoveru v roce 1908. Ve stejném roce došlo k uznání ve Švýcarsku.

     Podle dr. Kálala bylo plemeno ještě téhož roku vystaveno i v Praze, tehdy ještě rakousko-uherské. První chovatelkou byla paní Absengerová z Košíř, která také jako první u nás vystavovala králíky havany. I když plemeno se stalo součástí pražských výstav nedošlo u nás k jeho výraznějšímu rozšíření. Například významný chovatel a publicista O. Bašta z Poděbrad ve své publikaci z roku 1931 napsal, cituji:

Tato odrůda, ač byla k nám dříve než činčila nebo  rys dovezena, nenašla u našeho pěstitelstva velké obliby. Na velkých výstavách setkáváme se obyčejně jen s několika kusy, které nebudí žádného zvláštního zájmu. Proč ? Snad barva, která se kamzičí podobá, jest pro naše oko málo vábivou a tomu brání.

     Náš první standard jej uváděl pod názvem „kamzičí (chamois)“. Váha byla převzata z německého standardu v rozpětí 2,5 až 4 kg.  V bodovací stupnici stejně bylo stanoveno 20 bodů na barvu a 20 bodů na stínování. Vzhledem k malému rozšíření musela být další nepříbuzná zvířata opět dovážená z Německa, při vyšších nákladech. Například na CV v Praze roku 1932 nabízel německý spolek jen jednoho sedmi měsíčního samce za 150 Kč.

     V pozdějších letech kolem roku 1930 se „kamzíkům“ jistým konkurentem stalo i naše nově šlechtěné plemeno králíků tzv. „poděbradský dančí“. Z původních dokumentů víme, že prodejní cena králíků tohoto nového plemene například na výstavě v Praze se pohybovala od 35 do 50 Kč s touto poznámkou (dva nepříbuzné páry, na prodej spolkům) uvedenou v katalogu výstavy pod jménem vystavovatele. Tím vystavovatelem byl jejich šlechtitel František Jelínek z Cerhenic, člen poděbradského chovatelského spolku. Opět podle Bašty šlechtitel se zabýval chovem králíků 35 let. Po sedmiletém křížení belgického obra s našimi domácími králíky, vyšlechtil toto nové plemeno ve vyšší váze a delšího těla. Krycí barva připomíná barvu daňka, v podbřiší je barvy namodralé. Končetiny a hlava mají barvu modřehnědou, zbarvení je velmi podobné kamzičím králíkům. Dále uvádí, že na pozvání chovatele byla u něho provedena hromadná návštěva členů poděbradského spolku a někteří členové si u něho králíky koupili za účelem spolupráce při šlechtění. Zároveň připomíná, že sbor posuzovatelů již měl možnost zatím posoudit surové kožky této novinky. Také dost přesvědčivě uvedl, že věří v rozšíření a uznání plemene. Nakonec v letech hospodářské krize nedošlo k očekávanému rozšíření „dančíků“ a jejich standard se nedostal do Vzorníku L. Paula, který vyšel v roce 1937 a plemeno zaniklo. V té době stejně dopadl i králík „pražský černošedý“.

     Je písemně doloženo, že chovem kamzíku se ze známých chovatelů zabýval také specialista na tříslové králíky J. Uchytil z Luží u Vysokého Mýta a nebo K. Měchurka z Kostelce nad Černými lesy, který se později stal i posuzovatelem králíků. Od jmenovaného měl kamzíky i jejich dlouholetý chovatel a následně také posuzovatel J. Pecháč ze Skorotic. V poválečné době jejich chov u nás trvale klesal. Dokonce se stalo, že v roce 1950 nebylo v Čechách zaregistrováno žádné mládě. Ve stejném roce bylo u nás vystaveno jen patnáct kamzičích králíků z nichž dvě zvířata byla vyloučena. Zcela odlišný počet těchto králíků, ale i jejich kvalita byla u našich severních sousedů v tehdejší NDR. Jen na výstavách v Drážďanech se jich pravidelně vystavovalo kolem 60 kusů. Obrat k lepšímu byl nastartován dovozem chovateli z Ústecka mezi něž patřil zmíněný Pecháč, V. Nedoma, ale i V. Pém tehdy také ústečák, který kamzíky nakonec s marburáky potřeboval i pro meziplemenné křížení za účelem vyšlechtění českých luštičů. Mezi dlouholeté chovatele patřil i M. Rechtoris z Lomnice nad Popelkou. K tomu musím připomenout, že i chov oblíbeného plemene může být dědičný. Pokračovatelem Martina je Jaroslav Rechtoris také z Lomnice nad Popelkou. Za zvláštní lze považovat, že první titul šampióna na kamzíky získal J. Kotala z Fulneku na MV v Brně roku 1956. Tehdy byla vystavena, stejně jako v roce 1962 v Brně, vždy tři zvířata od dvou chovatelů. O šest let později na CV v Praze bylo vystaveno již 19 králíků od dvanácti vystavovatelů. Konečně se dočkal a titul šampióna získal J. Pecháč, který vystavil čtyři králíky vlastního odchovu.

     Na základě výzvy v časopisu Chovatel došlo na podzim roku 1971 k založení klubu chovatelů králíků AlHaKa, který na sebe převzal úkol dalšího zvelebování a rozšiřování plemen aljaška, havana a kamzíků. I když v prvních letech činnost Klubu nebyla na potřebné výši, přece jen docházelo k mírnému rozvoji plemen. Od roku 1978 je chovatelský klub na dobré úrovni, což trvá dodnes a k jmenovaným plemenům přibral ještě králíky bílopesíkaté v roce 1983.

     Kamzičí králík byl u nás znám pod tímto názvem do poloviny roku 1982. Dnem 1. července se u nás přešlo na jednotný standard socialistických států, pro který se základem stal náš Vzorník z roku 1973 tehdy zpracovaný Ing. J. Fingerlandem. Od tohoto data došlo k přejmenování některých plemen králíků mezi nimiž byl i králík kamzičí, který se následně nazývá králíkem „durynským“. I když nejde o plemeno našeho původu, nutno přiznat, že po všech strastech úroveň těchto králíků u nás trvale mírně stoupala. Plemeno nás dobře reprezentovalo i na mezinárodních soutěžních výstavách Interkanin, kde svá zvířata vystavili chovatelé J. Malina z Buchlovic, J. Ekrt z Libochovan a J. Vinař z Valů u Pardubic. Po soutěži konané roku 1983 v Lipsku ve zhodnocení napsal náš Ing. Sekanina toto;  Již na budapešťské soutěžní výstavě naši chovatelé durynských králíků předvedli zásluhou J. Ekrta zvířata vynikajících kvalit, která se přinejmenším vyrovnala zvířatům v expozici NDR, kde šlechtitelské úspěchy u tohoto plemena byly pro naše chovatele vzorem. Výstava v Lipsku vyvrátila tento mezi našimi chovateli zakořeněný názor tím, že J. Vinař předvedl nejen nejlepší kolekci, ale i mezinárodního šampióna s 96 body. Kolekce NDR, i když tvarově dokonalá, nedosahovala té intenzity sazovitého závoje jako zvířata našeho chovatele, a proto obdržela nižší bodové hodnocení.

     Co k tomu dodat? Takových úspěchů je třeba si vážit, neboť výrazně podtrhují um našich chovatelů, kteří plemeno zachraňovali, a nakonec přílivem cizí krve se jim dařilo i vítězit nad dlouholetou plemenářskou činností domácích chovatelů. Zatím největšího úspěchu v chovu Du dosáhl náš chovatel J. Pavlík z Třeště tím, že na EV v Brně v roce 1998 získal titul Mistra Evropy se ziskem 383 bodů na kolekci a na samici Šampióna Evropy – 96,5 b. v konkurenci chovatelů z Německa a Rakouska. Jmenovaný se dobře prezentoval i na EV v Praze roku 2004. Čestnou cenu na této získal na samce s 95,5 b. A. Stehlík ze Stříbra, který byl našim zástupcem i na poslední EV v Lipsku, tam jeho kolekce dostala 378,5 b.

     Durynský králík patří k lehčím středním plemenům s ideální hmotností 3,70 – 4,00 kg. Plemeno velmi dobře zhodnocuje krmivo a patří také k těm velmi dobrým v produkci jatečních zvířat. Mezi hodnotné patří i kožešina. V neposlední řadě chovateli poskytne velkou radost z typických zvířat s dokonalou a zvláštní madagaskarovou barvou a pěknými kamzičími znaky. Dnes chovaná zvířata se v převážné míře vyznačují dobrým tvarem a zejména velmi dobrým typem. Jejich předností je zavalité tělo s krátkým krkem, krátká a široká má být i hlava. Přednost dáváme i středně dlouhým a silným končetinám. Uši jsou masité, dobře osrstěné o délce 11 až 12 cm. Zpravidla velmi dobrá je srst i když k zlepšení by mělo dojít v hustotě podsady. Barva krycího chlupu je žlutohnědá až žlutočervená s tmavě hnědými pesíky, které spočívají na povrchu těla a tvoří slabě sazovitý závoj. Vyskytují se i světlejší a tmavší odstíny barvy krycího chlupu. Přednost má střední odstín.  Barva krycího chlupu je zvláště zřejmá na čele, kde tvoří tzv. zrcadlo, na skráních, hřbetě, vrchní straně pírka a u pohlaví.

     Kamzičí znaky tvoří: nosní maska, která nemá přesahovat výši očí, oční kroužky, uši, skráňová obruba, boční pruhy, břicho, vnitřní strany končetin a spodina pírka. Barva kamzičích znaků je tmavě sazovitá, nesmí být ostře ohraničena a má plynule přecházet do barvy krycího chlupu. Barva očí je tmavohnědá a drápy jsou tmavě rohovité. Velmi důležitá je v šesté pozici i barva podsady. Tato má být výrazně žlutočervená a má bez jakéhokoliv odsazení zabíhat až ke kůži. Na místech kamzičích znaků je barva podsady krémová, v žádném případě nesmí být namodralá. Co k těmto dvěma pozicím připomenout? Stále se objevují rozdíly v posuzování a chyb se dopouštějí nejen posuzovatelé, ale i samotní chovatelé. Zásadně nutně musíme rozlišovat barvu krycího chlupu od barvy kamzičích znaků. Slabě namodralá podsada na místech bez kamzičích znaků je u dospělých zvířat nepřípustnou vadou! Právě tak modrá podsada na místech s kamzičími znaky. I bílý proužek u kůže je nepřípustnou vadou! Pozor je třeba také dát na ojedinělé bílé chloupky, bílé skupinky i na konci pírka a další přípustné a nepřípustné vady.

     Nyní ještě několik čísel. Doposud nejvíce durynských králíků, 105 kusů bylo přihlášeno na CV mladých králíků do Hlinska v Čechách v roce 1986. Až dosud od roku 1970 na třicetidevíti výstavách bylo celkem přihlášeno 1.988 mláďat. Pro lepší orientaci opět uvádím tabulku s výsledky za posledních 10 let, podle které dochází k mírnému poklesu zvířat. Na vyšší průměrné klasifikaci v letošním roce stejně jako u králíků bílopesíkatých se podepsal Německý posuzovatel.  Madagaskarové zbarvení s kamzičími znaky se vyskytuje u celé řady dalších plemen jako například u beranů anglických, francouzských, malých a zakrslých. Nebo králíků zakrslých, saténových a dalších.

 

Bílopesíkatý

Bílopesíkatým králíkům předcházel název králík liščí, jejich první výskyt byl zaznamenán již roku 1924 v Anglii. Šlo o potomky malých činčil a tříslových králíků, tehdy nové plemeno bylo nazváno "The Fox" - LIŠKA. Zvířata byla menšího vzrůstu a po činčile malé měla poněkud delší srst. O dva roky později bylo plemeno poprvé vystaveno v Anglii. V roce 1928 došlo k jejich vystavení i v Berlíně pod názvem "králík stříbřitý liščí". Plemeno si našlo cestu i do dalších zemí. Uznáno  bylo například v Nizozemí již v roce 1933, pod názvem "stříbrná liška". Také u nás v třicátých letech minulého století se choval obdobný králík s názvem " pražský černošedý", jehož vyšlechtil předseda soudcovského sboru     L. Paul z Parníku. Zmínka o něm je zachycena v příručce "CASTORREX a nové odrůdy kožešinových králíků po světové válce v ČSR". Příručku zpracoval a vydal vlastním nákladem O. Bašta z Poděbrad v roce 1931. V příručce je plemeno podrobně popsáno. Přípustný je černý barevný ráz s kresbou tříslového králíka, znaky a ohraničení je v šedobílé barvě. V porovnání s tříslovým králíkem je zdůrazněno mohutnější a větší tělo s váhou 4 kg spadající do středních plemen králíků. Autor podle získaných informací  šlechtitele uvádí nejen hrubé či menší vady, ale i podrobně zpracovanou, tuto bodovací stupnici; základní barva 20, šedobílá barva a ohraničení na nose, skráních, uších, oční kroužky, břicho, běhy a boční pesíky - 30, srst - 20, tvar těla - 1O, uši - 10, péče - 10 bodů. Bohužel plemeno nedoznalo u nás výraznějšího rozšíření a tak nedošlo ani k jeho uznání a zařazení do Paulova vzorníku z roku 1937 a 1941. Sám autor  vzorníku již v roce 1934 přiznává, že některá naše domácí plemena jsou uznána již  v zahraničí pod zcela jinými jmény. Dále uvádí, že my se omezujeme na nás samé, aniž  bychom se snažili své chovy představit na zahraničních yýstavách. Tím měl na mysli i své  pražské černošedé, kdy přiznává, že je chová již osm roků. Mezi jejich chovatele a šlechtitele dále patřili například přátelé Plachý a Tesař z Rožátova  u Mladé Boleslavi,  posuzovatel králíků V. Kubín  z Voděrad a další. Na výstavě je bylo možné vidět ještě v roce 1942, uváděné pod jménem králík černošedý. Nakonec plemeno upadlo v zapomnění. V poválečné době se o něm zmiňují ještě v časopisu Chovatel králikářští odborníci pánové J. Dražan a J. Pichl. I v tomto případě pokládám za potřebné citovat z knihy "Das Kanninchen", F. Joppicha; Bílopesíkatý králík vděčí za vyšlechtění především náhodě a dalšímu cílevědomému šlechtění. Původně pochází z činčil, dovezených do Německa z Anglie. Následkem provádění  příbuzenské plemenitby, se ve vrzích objevovala jednotlivá mláďata, někdy i celé vrhy bílopesíkatých králíků. Jak již bylo uvedeno v Německu byl tento králík poprvé vystaven r. 1928. Následně v Lipsku r. 1930, kde došlo poprvé k vystavování králíků v kolekcích. Zásluhy na prošlechtění tohoto králíka patří neznámému chovateli z Durynska a zejména chovatelce paní K. Geisler. I v Německu následkem války plemeno zaniklo. Roku 1949 objevila chovatelka Kathe Geislerová z Klossterlausnitz v Duryňsku, opět ve vrhu činčil dvě černá mláďata, která se vybarvila jako bílopesíkatá. Došlo ke spojení vzájemnému, ale i s činčilami, tím tehdy v NDR, byl na světě základ staronového plemene. Následná šlechtitelská práce jmenované chovatelky a dalších zainteresovaných chovatelů byla nakonec ukončena, vypracováním standardu. Nové plemeno bylo uznáno na společné schůzi obou vzorníkových komisí (NDR i NSR) dne     9. září 1956. Zařazeno bylo mezi středně velká plemena s názvem" Weissgrannen kaninchen". Nejnižší hmotnost byla stanovena na 2,50 kg a ideální na 3,50 - 4 kg. Uznán byl barevný ráz černý a modrý. Krátce po uznání se staronové plemeno pod jiným názvem bílopesíkatý dostalo do dalších evropských zemí, kde ještě nebylo chováno. U nás bylo plemeno zařazeno do vzorníku z roku 1966. Prvním chovatelem bílopesíkatých králíků se u nás stal chovatel Novotný z Malých Žernosek. Upravena byla hmotnostní stupnice, především zvýšením minimální hmotnosti. Mnohé vyřešil standard zařazený do našeho vzorníku z roku 1973. K dalšímu zpřesnění a zejména doplnění standardu došlo na jednání ÚOK chovatelů králíků a komise sboru posuzovatelů v roce 1978 v Kutné Hoře. Vzorník  byl doplněn o třetí barevný ráz havanovitý, formou oznámení v časopisu Chovatel. Současný standard za ideální hmotnost považuje v rozpětí 3,50 až 4,25 kg. Tělo má být  zavalité s krátkým krkem. Také končetiny mají být silnější a středně dlouhé. Vyžaduje se široká a dobře klenutá hlava, u samic jemnější. Uši jsou masité, dobře osrstěné o délce do 12 cm. Vyžaduje se velmi hustá srst v podsadě s dlouhými a stejnoměrně rozloženými pesíky. Délka krycího chlupu je cca 3 cm. Barva krycího chlupu, hlavy, uší a končetin je sytě leskle černá, nebo sytě leskle tmavě modrá a případně sytě lesklá tmavohnědá (havanovitá).

     Bílopesíkatého králíka dělají krásným především jeho znaky a proto jim musíme věnovat mimořádnou pozornost. Jde o bílé oční kroužky, které vyžadujeme úzké a stejnoměrně široké, bílé lemování nosních otvorů, bílou skráňovou obrubu, bílé lemování vnitřní strany uší a bílé skvrnky u kořene uší. Dále malý bílý zátylkový klín, bílou krycí barvu na břiše, vnitřních stranách končetin a na spodině pírka. Lem prstů hrudních končetin se projevuje jako bílé body na barevném podkladě. Po stranách těla, na prsou, nad pírkem a na končetinách mají co nejvýše vystupovat pesíky s bílými konečky. Vyžaduje se jejich stejnoměrné rozmístění. U všech znaků je požadována čistě bílá barva a ostré ohraničení. Barva očí je u černého a havanovitého rázu hnědá, u modrého rázu šedomodrá. Drápy jsou tmavě rohovité a skvrny u pohlaví tmavé. Barva podsady je u všech barevných rázů, včetně břicha čistě modrá, bez ojedinělých bílých chloupků. Bílopesíkatý králík nesporně patří k náročnějším plemenům z hlediska barevnosti a celé škály výše uvedených kresebných znaků. Prvních šest bílopesíkatých králíků bylo poprvé přihlášeno na vrcholovou výstavu mlaďat do Žírče r. 1973. Shodou okolností šlo o zvířata z chovu posuzovatelů J. Čechury a V. Chmelíka po rodičích dovezených z NDR. Již na této výstavě obdiv návštěvníků sklidila jedna kolekce a to i přesto, že bodový zisk nebyl zrovna vysoký (92, 91, 93 b.). Další tři zvířata z Ústí n.L. nemohla být dodána pro výskyt myxomatózy. K tomu jak se novinka uvedla Vám poslouží tabulka přihlášených králíků na CV mláďat v dalších letech.

     V momentě, kdy došlo k určité stabilitě chovatelů bílopesíkatých králíků, bylo navázáno spojení s klubem chovatelů třech velmi blízkých středních plemen (aljašek, havan a durynských) za účelem navázání spolupráce a rozšíření klubu o chovatele králíků bílopesíkatých. Tato nabídka byla přijata na výroční členské schůzi v Pardubicích v roce 1983 a po schválení v ÚOK, již od tohoto roku pracuje klub pod tímto označením: "AlHaDuBí". Chovatelé bílopesíkatých se dobře zapojili do náročné klubové činnosti. Klub chovatelů nepřetržitě zajišťuje plemennářskou činnost, provádí registraci odchovů, vede plemennou knihu, koná speciální výstavy, soutěže a provádí typizaci nejlepších jedinců. Chovatelé bílopesíkatých králíků se mohou pochlubit vyšlechtěním havanovitého rázu v rámci tehdejších výzkumných chovů po roce 1988. Teprve následně došlo i k dovozu havanovitých králíků z NDR.

Šlechtěním se zabývalo těchto sedm chovatelů: V. Dušek, Ing. M. Jindřich, M. Kotyza, V. Kratochvíl, Dr. M. Krušínský, Z. Kučerová a F. Nožička. Posledně jmenovaný se zasloužil i o vyšlechtění malých beranů bílopesíkatých černých, které pravidelně vystavoval na vrcholových výstavách od roku 1990. V bílopesíkatém zbarvení se u nás chovají i zakrslá plemena králíků včetně zakrslých beranů. Chov bílopesíkatých králíků bude navždy spjat se jménem F. Nožičky, který se jejich chovu plně a úspěšně věnoval plných 25 let. Zatím o dva roky déle se jejich chovu věnuje dosud nestárnoucí Ing. M. Jindřich, který vykonal kus práce i na poli funkcionářském.

 

Aljaška

Vznikla křížením králíka ruského, holandského a havanského. Vyšlechtěn byl v Německu Maxem Fischerem a Schidtem. Ing. V. Kálal uvádí, rok vzniku 1903 a plemena: domácí, ruský, stříbřitý a havanský. Jméno dostal pro černou srst, kterou kožešníci nazývali aljaškou (z jakéhokoliv plemene). Poprvé byl vystavován v roce 1907. K nám se aljaška dostala před I. světovou válkou. Český chovatel J. Šanda docílil aljašek zkřížením ruského a havanského.