Podle dr. Kálala bylo plemeno ještě téhož roku vystaveno i v Praze, tehdy ještě rakousko-uherské. První chovatelkou byla paní Absengerová z Košíř, která také jako první u nás vystavovala králíky havany. I když plemeno se stalo součástí pražských výstav nedošlo u nás k jeho výraznějšímu rozšíření. Například významný chovatel a publicista O. Bašta z Poděbrad ve své publikaci z roku 1931 napsal, cituji:

Tato odrůda, ač byla k nám dříve než činčila nebo  rys dovezena, nenašla u našeho pěstitelstva velké obliby. Na velkých výstavách setkáváme se obyčejně jen s několika kusy, které nebudí žádného zvláštního zájmu. Proč ? Snad barva, která se kamzičí podobá, jest pro naše oko málo vábivou a tomu brání.

     Náš první standard jej uváděl pod názvem „kamzičí (chamois)“. Váha byla převzata z německého standardu v rozpětí 2,5 až 4 kg.  V bodovací stupnici stejně bylo stanoveno 20 bodů na barvu a 20 bodů na stínování. Vzhledem k malému rozšíření musela být další nepříbuzná zvířata opět dovážená z Německa, při vyšších nákladech. Například na CV v Praze roku 1932 nabízel německý spolek jen jednoho sedmi měsíčního samce za 150 Kč.

     V pozdějších letech kolem roku 1930 se „kamzíkům“ jistým konkurentem stalo i naše nově šlechtěné plemeno králíků tzv. „poděbradský dančí“. Z původních dokumentů víme, že prodejní cena králíků tohoto nového plemene například na výstavě v Praze se pohybovala od 35 do 50 Kč s touto poznámkou (dva nepříbuzné páry, na prodej spolkům) uvedenou v katalogu výstavy pod jménem vystavovatele. Tím vystavovatelem byl jejich šlechtitel František Jelínek z Cerhenic, člen poděbradského chovatelského spolku. Opět podle Bašty šlechtitel se zabýval chovem králíků 35 let. Po sedmiletém křížení belgického obra s našimi domácími králíky, vyšlechtil toto nové plemeno ve vyšší váze a delšího těla. Krycí barva připomíná barvu daňka, v podbřiší je barvy namodralé. Končetiny a hlava mají barvu modřehnědou, zbarvení je velmi podobné kamzičím králíkům. Dále uvádí, že na pozvání chovatele byla u něho provedena hromadná návštěva členů poděbradského spolku a někteří členové si u něho králíky koupili za účelem spolupráce při šlechtění. Zároveň připomíná, že sbor posuzovatelů již měl možnost zatím posoudit surové kožky této novinky. Také dost přesvědčivě uvedl, že věří v rozšíření a uznání plemene. Nakonec v letech hospodářské krize nedošlo k očekávanému rozšíření „dančíků“ a jejich standard se nedostal do Vzorníku L. Paula, který vyšel v roce 1937 a plemeno zaniklo. V té době stejně dopadl i králík „pražský černošedý“.

     Je písemně doloženo, že chovem kamzíku se ze známých chovatelů zabýval také specialista na tříslové králíky J. Uchytil z Luží u Vysokého Mýta a nebo K. Měchurka z Kostelce nad Černými lesy, který se později stal i posuzovatelem králíků. Od jmenovaného měl kamzíky i jejich dlouholetý chovatel a následně také posuzovatel J. Pecháč ze Skorotic. V poválečné době jejich chov u nás trvale klesal. Dokonce se stalo, že v roce 1950 nebylo v Čechách zaregistrováno žádné mládě. Ve stejném roce bylo u nás vystaveno jen patnáct kamzičích králíků z nichž dvě zvířata byla vyloučena. Zcela odlišný počet těchto králíků, ale i jejich kvalita byla u našich severních sousedů v tehdejší NDR. Jen na výstavách v Drážďanech se jich pravidelně vystavovalo kolem 60 kusů. Obrat k lepšímu byl nastartován dovozem chovateli z Ústecka mezi něž patřil zmíněný Pecháč, V. Nedoma, ale i V. Pém tehdy také ústečák, který kamzíky nakonec s marburáky potřeboval i pro meziplemenné křížení za účelem vyšlechtění českých luštičů. Mezi dlouholeté chovatele patřil i M. Rechtoris z Lomnice nad Popelkou. K tomu musím připomenout, že i chov oblíbeného plemene může být dědičný. Pokračovatelem Martina je Jaroslav Rechtoris také z Lomnice nad Popelkou. Za zvláštní lze považovat, že první titul šampióna na kamzíky získal J. Kotala z Fulneku na MV v Brně roku 1956. Tehdy byla vystavena, stejně jako v roce 1962 v Brně, vždy tři zvířata od dvou chovatelů. O šest let později na CV v Praze bylo vystaveno již 19 králíků od dvanácti vystavovatelů. Konečně se dočkal a titul šampióna získal J. Pecháč, který vystavil čtyři králíky vlastního odchovu.

     Na základě výzvy v časopisu Chovatel došlo na podzim roku 1971 k založení klubu chovatelů králíků AlHaKa, který na sebe převzal úkol dalšího zvelebování a rozšiřování plemen aljaška, havana a kamzíků. I když v prvních letech činnost Klubu nebyla na potřebné výši, přece jen docházelo k mírnému rozvoji plemen. Od roku 1978 je chovatelský klub na dobré úrovni, což trvá dodnes a k jmenovaným plemenům přibral ještě králíky bílopesíkaté v roce 1983.

     Kamzičí králík byl u nás znám pod tímto názvem do poloviny roku 1982. Dnem 1. července se u nás přešlo na jednotný standard socialistických států, pro který se základem stal náš Vzorník z roku 1973 tehdy zpracovaný Ing. J. Fingerlandem. Od tohoto data došlo k přejmenování některých plemen králíků mezi nimiž byl i králík kamzičí, který se následně nazývá králíkem „durynským“. I když nejde o plemeno našeho původu, nutno přiznat, že po všech strastech úroveň těchto králíků u nás trvale mírně stoupala. Plemeno nás dobře reprezentovalo i na mezinárodních soutěžních výstavách Interkanin, kde svá zvířata vystavili chovatelé J. Malina z Buchlovic, J. Ekrt z Libochovan a J. Vinař z Valů u Pardubic. Po soutěži konané roku 1983 v Lipsku ve zhodnocení napsal náš Ing. Sekanina toto;  Již na budapešťské soutěžní výstavě naši chovatelé durynských králíků předvedli zásluhou J. Ekrta zvířata vynikajících kvalit, která se přinejmenším vyrovnala zvířatům v expozici NDR, kde šlechtitelské úspěchy u tohoto plemena byly pro naše chovatele vzorem. Výstava v Lipsku vyvrátila tento mezi našimi chovateli zakořeněný názor tím, že J. Vinař předvedl nejen nejlepší kolekci, ale i mezinárodního šampióna s 96 body. Kolekce NDR, i když tvarově dokonalá, nedosahovala té intenzity sazovitého závoje jako zvířata našeho chovatele, a proto obdržela nižší bodové hodnocení.

     Co k tomu dodat? Takových úspěchů je třeba si vážit, neboť výrazně podtrhují um našich chovatelů, kteří plemeno zachraňovali, a nakonec přílivem cizí krve se jim dařilo i vítězit nad dlouholetou plemenářskou činností domácích chovatelů. Zatím největšího úspěchu v chovu Du dosáhl náš chovatel J. Pavlík z Třeště tím, že na EV v Brně v roce 1998 získal titul Mistra Evropy se ziskem 383 bodů na kolekci a na samici Šampióna Evropy – 96,5 b. v konkurenci chovatelů z Německa a Rakouska. Jmenovaný se dobře prezentoval i na EV v Praze roku 2004. Čestnou cenu na této získal na samce s 95,5 b. A. Stehlík ze Stříbra, který byl našim zástupcem i na poslední EV v Lipsku, tam jeho kolekce dostala 378,5 b.

     Durynský králík patří k lehčím středním plemenům s ideální hmotností 3,70 – 4,00 kg. Plemeno velmi dobře zhodnocuje krmivo a patří také k těm velmi dobrým v produkci jatečních zvířat. Mezi hodnotné patří i kožešina. V neposlední řadě chovateli poskytne velkou radost z typických zvířat s dokonalou a zvláštní madagaskarovou barvou a pěknými kamzičími znaky. Dnes chovaná zvířata se v převážné míře vyznačují dobrým tvarem a zejména velmi dobrým typem. Jejich předností je zavalité tělo s krátkým krkem, krátká a široká má být i hlava. Přednost dáváme i středně dlouhým a silným končetinám. Uši jsou masité, dobře osrstěné o délce 11 až 12 cm. Zpravidla velmi dobrá je srst i když k zlepšení by mělo dojít v hustotě podsady. Barva krycího chlupu je žlutohnědá až žlutočervená s tmavě hnědými pesíky, které spočívají na povrchu těla a tvoří slabě sazovitý závoj. Vyskytují se i světlejší a tmavší odstíny barvy krycího chlupu. Přednost má střední odstín.  Barva krycího chlupu je zvláště zřejmá na čele, kde tvoří tzv. zrcadlo, na skráních, hřbetě, vrchní straně pírka a u pohlaví.

     Kamzičí znaky tvoří: nosní maska, která nemá přesahovat výši očí, oční kroužky, uši, skráňová obruba, boční pruhy, břicho, vnitřní strany končetin a spodina pírka. Barva kamzičích znaků je tmavě sazovitá, nesmí být ostře ohraničena a má plynule přecházet do barvy krycího chlupu. Barva očí je tmavohnědá a drápy jsou tmavě rohovité. Velmi důležitá je v šesté pozici i barva podsady. Tato má být výrazně žlutočervená a má bez jakéhokoliv odsazení zabíhat až ke kůži. Na místech kamzičích znaků je barva podsady krémová, v žádném případě nesmí být namodralá. Co k těmto dvěma pozicím připomenout? Stále se objevují rozdíly v posuzování a chyb se dopouštějí nejen posuzovatelé, ale i samotní chovatelé. Zásadně nutně musíme rozlišovat barvu krycího chlupu od barvy kamzičích znaků. Slabě namodralá podsada na místech bez kamzičích znaků je u dospělých zvířat nepřípustnou vadou! Právě tak modrá podsada na místech s kamzičími znaky. I bílý proužek u kůže je nepřípustnou vadou! Pozor je třeba také dát na ojedinělé bílé chloupky, bílé skupinky i na konci pírka a další přípustné a nepřípustné vady.

     Nyní ještě několik čísel. Doposud nejvíce durynských králíků, 105 kusů bylo přihlášeno na CV mladých králíků do Hlinska v Čechách v roce 1986. Až dosud od roku 1970 na třicetidevíti výstavách bylo celkem přihlášeno 1.988 mláďat. Pro lepší orientaci opět uvádím tabulku s výsledky za posledních 10 let, podle které dochází k mírnému poklesu zvířat. Na vyšší průměrné klasifikaci v letošním roce stejně jako u králíků bílopesíkatých se podepsal Německý posuzovatel.  Madagaskarové zbarvení s kamzičími znaky se vyskytuje u celé řady dalších plemen jako například u beranů anglických, francouzských, malých a zakrslých. Nebo králíků zakrslých, saténových a dalších.